INDEX    ABOUT    BLOG


INDEX    ABOUT    BLOG





Scenár:
Byly dvě hodiny po obědě. Vystoupila z taxíku a rozhlédla se. Stála před vstupem na hřbitov. Sice ji zmátla růžová barva zdi, ale kaplička za železnou brankou naznačovala, že je tu správně. Sedla si na lavičku a rozhlédla se kolem sebe. Její pohled nejprve bezcílně bloudil okolím, které bylo pouhým rozmazaným pozadím pro její roztříštěné myšlenky. Bolestné vzpomínky se zmatečně míchaly s představami o nejisté budoucnosti.

Přemýšlela o možných hranicích mezi tím, co bylo a není, co bude. Její mysl podvědomě vyhledávala v jejím okolí přechody mezi různými světy. Dá se žít mezi dvěma světy najednou, nebo jeden z nich opustit pro ten druhý? Plot nebo alej? Hranice nebo prostupnost? Rozhodnutí nebo plynutí? Změna nebo setrvání? Náhle vstála a s rozhodností se vydala ke hřbitovní zdi. Po pár krocích ji přerušil zvuk přijíždějícího auta. Stihla se otočit a zahlédla uvnitř známou tvář. Zarazilo ji však, že auto nezastavilo a pokračovalo dál. Nejistě se rozhlédla a uvědomila si, že je před hřbitovem sama. Znovu se tedy otočila za vzdalujícím se automobilem, který náhle zajel za hřbitovní zeď. Vzpomněla si, že poslední rozloučka se koná v nové smuteční síni. Neváhal a vydala se chodníkem lemovaným hřbitovní zdí a cestou s alejí. V dálce, na konci chodníku, prosvitla zelená krajina polí, automobily a lidé však chyběli. Kam zmizeli? Co ji čeká na konci zdi? Ponořená v myšlenkách cítila, že se něco změnilo. Krajina, alej, cesta jsou stejné, ale zmizela růžová omítka. Zeď hřbitova se změnila. Její barva, textura, směr. Plynule se stačí dovnitř a intuitivně vede její kroky pryč od cesty s alejí a krajiny polí. Na chvíli se jí otevřel pohled do řady stromu. Lidé, auta, stromy. Další svět, který byl teď tak daleko. Zeď byla nablízku, dotýkala se jí při chůzí a na prstech cítila strukturu materiálu. Otisky dřevěného latovaní. Stopy minulosti navždy zapsané do kamene. Jemná bolest na konečcích prstů ji vrátila spět. Prostor před ní se uzavíral. Ostrá hrana druhé zdi vymezovala vstup do jiného světa. Prošla branou.

Je smrt jenom zastavení, brána nebo konec? Kráčející údolím stínů, stísněným prostorem mezi drsnými holými stěnami se pomalu přibližovala k bodu, kde bude nucena se rozhodnout, jak naloží se svým smutkem. Šedé a těžké stěny ji byly jedinou oporou. Jako by ji pomáhaly a vedli v této těžké chvíli, provázely ji a paradoxně ji uklidňovaly. Ty stěny svou silou, prostotou a cílevědomostí k ni tiše hovořily o trvalém smyslu věcí. Zdálo se jí, že jsou nekonečné. Zvláštní bylo, že to, co by jindy vnímala jako monotónní bezduchost, ji nyní vůbec nerozčilovalo, nerušilo, ba dokonce ji to přišlo přirozené. Byla vděčná, že ji stěny oddělují od světa tam venku, který byl nyní příliš rušný, příliš pragmatický a neosobně běžel dál. Její vnitřní svět byl smrštěný a nebyl nepodobný úzké zahradě, ve které tiše kráčela. Došla k místu, kde se stěna na jedné straně ohýbala a na druhé ztrácela v mělkém zálivu. Pohlédla vpřed do prostoru mezi pokračující stěny, na jejichž konci, pokud to nebyl snad jen přelud její zmatené mysli, se třpytilo světlo ‐ východ, naděje na pokračování ztraceného. Místo, kde znovu nalezne smysl zrozenou v bolesti. Místo, kde staré vzpomínky a nové naděje utiší její bolest. Dříve než k němu dojde, bude se muset ještě jednou znovu utkat se svým smutkem v nemilosrdném boji. S těžkým povzdechem opustila bezpečí úzké stezky a vnořila se do zálivu otevírajícího se po její levé straně. Tichý a měkce šerý prostor pod prostornou střechou četla jako přátelsky otevřenou náruč, ve které postávali v hloučcích lidé. Další seděli na dlouhé lavici pod dlouhou štěrbinou, ze které se dovnitř linulo nádherné světlo. Prostorná místnost poskytovala možnost k tichému rozhovoru. Cítila, že další slova jsou zbytečná.

Krátce zaváhala a odvrátila tvář tam, kde se před ní v prostoru rýsovaly tři pokoje. Stály tam jak mocné pilíře podepírající střechu. Jejich materiálnost a majestátnost jí dodávala odvahu. Do dvou menších pokojů viděla vcházet a vycházet uslzené obličeje. Věděla přesně, co by ji čekalo, kdyby nabrala odvahu čelit své bolesti a prošla do štěrbiny mezi pokoji. Na oko přátelský a lákavý průchod ukrývá ve svém nitru trýznivý obsah. Nebo snad její duše byla plná trýznivých myšlenek a průchod byl jen katalyzátorem reakcí? Cokoliv je ukryté v tom pokojíku smutku, v té přísné cele, ze které prosvítá v záblescích mihotavé světlo, je paradoxně jenom obrazem reality smutku. Toho skutečného smutku, který si nosí v sobě a nemůže se mu takhle jednoduše vyhnout. Záhy poté, co si uvědomila pravou realitu toho, co ji čeká, se vnořila takřka bez obav do pokoje zármutku, v kterém se dělila o lítost s lidmi, které důvěrně znala. Pak vešla do druhého pokoje, z přítmí prostoru vplula do světlem zalité komůrky. Energie proudící ze světla jí pronesla okamžikem, kdy vyřkla všechno, co mu ještě musela říct. Téměř jak ve snu prošla do největšího pokoje a usedla na dřevěnou lavici.

Podvědomě se usadila co nejblíže ohybu, do místa, ve kterém působila stěna ještě měkčí. Byla v uzavřeném pokoji, ale jeho stěny působily rozmazaně. Ztrácely se jí před očima v optickém klamu střídaní hustých dřevěných lamel a světelných proužků. Pokoj se zářícími stěnami, jednoduchý a strohý, se plnil lidmi, tak jako světlem odrážejícím se ve stropním otvoru. Lidé plynule procházeli skrz otevřené a otáčející se panely ve stěně. Někteří neměli dost síly čelit situaci tváří v tvář, neboť jejich smutek byl příliš silný a tak zůstali v zákrytu natočených panelů stěny, které fungovaly jako improvizované kapličky. Poté, co přinesli rakev, ji přemohly tíživé pocity a jen ztěžka vnímala okolní svět. Její oči byly fixovány na oblohu, kterou sledovala skrz štěrbinu střešního světlíku. Pohyby mraků ilustrovala slova, která k ní doléhala z velké dálky.

Posléze se stěna otevřela, tentokrát na opačné straně místnosti. Do místnosti razantně proniklo další světlo a proti němu protáhlé rozostřené skvrny ‐ postavy s rakví, které vyšly na cestu napříč posledním kouskem zahrady. Vyšla za nimi a vnořila se opět do jistoty pevných a mlčenlivých stěn, které ji důstojně provedou tímto smutným časem až do ústí, kde tušila světlo.

Ne hned, ještě ne, ještě má trochu času, než se definitivně vyrovná se svým smutkem, ještě bude trochu putovat v této zahradě, trochu se plavit v tomhle korábu, trochu si odpočine v tomto tichém a pomalém...
B. Brádňanský


názov: ROU—Smútočná sieň
projekt: 2010
miesto: Roudnice nad Labem, Česká republika
architekt: V. Halada, B. Brádňanský, P. Jurkovič, L. Kordík, Š. Polakovič

©2024 JRKVC